Úvod
Příchod hobitů
Stěhování hobitů
Dějiny hobitů
O uspořádání Kraje
O hobitích norách aneb jak se bydlelo v Kraji
O dýmkovém koření
Podrobnější informace o jménech a některých hobitech
Hobiti jsou nenápadný, ale starobylý národ, dříve početnější než dnes; mají totiž rádi mír a pokoj a dobře obdělávanou půdu: jejich oblíbeným sídlištěm býval spořádaný venkov s dobrými hospodáři. Nikdy neporozuměli strojům složitějším než kovářské měchy, vodní mlýn nebo ruční stav, a neměli je rádi, ačkoli uměli obratně zacházet s nářadím. I za starých časů bývali zpravidla plaší před "Velkými lidmi", jak nám říkají, a dnes se nám úzkostlivě vyhýbají a těžko se dají nalézt. Dobře slyší a mají bystrý zrak, a třebaže mají sklon k tloustnutí a neradi zbytečně spěchají, jsou nicméně hbití a obratní v pohybech. Od počátku znají umění rychle a tiše zmizet, když se okolo hrne nějaký Velký člověk, kterého nechtějí potkat; a toto umění rozvinuli do té míry, že člověku může připadat čarodějné. Ale hobiti ve skutečnosti nikdy žádné čarodějnictví nestudovali a jejich nepolapitelnost vyplývá jen z jejich odborné zdatnosti, kterou vzhledem k hobití dědičnosti, praxi a důvěrné spřízněností se zemí nemohou větší a nemotornější plemena napodobit.
Je zcela zřejmé, že přes pozdější odcizení jsou hobiti našimi příbuznými: jsou nám mnohem bližší než elfové, ba dokonce i než trpaslíci. Odedávna mluvili jazykem lidí, po svém, a měli rádi i neradi vesměs stejné věci jako lidé. Jakého druhu ale přesně je náš vzájemný poměr, to se už nedá zjistit. Počátek hobitů leží huboko ve Starých časech, které jsou dnes ztraceny a zapomenuty. Jen elfové dosud uchovávají záznamy o onom zmizelém věku a jejich tradice se zabývá téměř výlučně jejich vlastními dějinami, v nichž lidé vystupují zřídka a o hobitech tam není ani zmínka. A přece je jasné, že hobiti ve skutečnosti žili ve Středozemi už dlouhá léta, než si jich ostatní národy vůbec všimly. A protože svět byl koneckonců plný prapodivných tvorů, tito lidičkové se zdáli pramálo důležití. Za časů Bilba a jeho dědice Froda však náhle, vůbec ne z vlastního přání, nabyli důležitosti a proslulosti, a značně zamotali rady Moudrých a Velkých.
Příchod hobitů
Když na svět zazářil jasný plamen Arien, Slunce, povstalo plemeno lidí a tvrdí se, že v téže době se na východě objevil i lid půlčíků, kteří sami sobě říkali hobiti. Byl to národ hloubící a obývající nory a prý příbuzný s lidmi, přestože byli ještě menší než trpaslíci a dožívali se asi sta let.
O hobitech se nic neví až do roku 1050 Třetího slunečního věku, kdy prý žili se Seveřany v severních údolích Anduiny mezi Mlžnými horami a Zeleným hvozdem. V tomto století vstoupila do Zeleného hvozdu zlá síla a ten byl přejmenován na Temný hvozd. Snad právě tato událost vypudila hobity z údolí. V následujících staletích totiž hobiti přesídlovali na západ za Mlžné hory, do Eriadoru, kde v širé úrodné zemi objevili jak elfy, tak lidi.
Všichni hobiti, mužského i ženského rodu, sdíleli určité rysy. Všichni měřili od dvou do čtyř stop, měli dlouhé prsty, vypadali dobře živeně a dobromyslně, na hlavě měli kudrnaté hnědé vlasy a na svých zvláštních bosých nožkách stejnou srst. Oblékali se do jasných barev, proslulá byla jejich záliba ve žluté a zelené; ale boty nosili zřídka, protože měli na chodidlech tvrdou kůži. Proto jediné řemeslo, které málo pěstovali, bylo obuvnictví; měli však dlouhé a obratné prsty a uměli vyrábět spoustu jiných užitečných a pěkných věcí. Tváře mívali spíš dobromyslné než krásné, široké, jasnooké a červenolící, s ústy pohotovými k smíchu, jídlu i pití. A smáli se, jedli a pili často a důkladně: k prostoduchým žertům byli hotovi stále a k jídlu šestkrát denně (pokud je mohli dostat). Bývali pohostinní a milovali společnost a dárky, které štědře rozdávali a dychtivě přijímali.
Byl to skromný, konzervativní nárůdek a posuzovali druhé podle toho, jak se přizpůsobují klidnému hobitímu venkovskému životu.
Mimořádnosti nebo dobrodružné podniky nebyly schvalovány a považovaly se za neprozřetelné. Hobití výstřelky se omezovaly na šatstvo jasných barev a pojídání šesti pořádných jídel za den. Jejich jedinou výstředností bylo kouření dýmkového koření, které prohlašovali za svůj přínos světové kultuře.
Říká se, že hobiti pocházeli ze tří kmenů. Jmenovaly se Chluponozi, Plavíni a Statové.
Chluponozi, nejpočetnější z hobitů, byli nejdrobnější. Měli oříškově hnědou pleť i vlasy. Milovali kopcovitou krajinu a často si libovali ve společnosti trpaslíků.
Plavíni byli vyšší, štíhlejší a byli pokládáni ze dobrodružnější než jejich příbuzní. Pleť a vlasy měli světlejší a dávali přednost lesům a společnosti elfů. Raději lovili než orali a projevovali ze všech hobitů největší vůdčí schopnosti.
Statové se nejvíc podobali lidem, byli rozložitější než ostatní kmeny a k úžasu jejich příbuzných některým skutečně rostly vousy. Žili nejdále na jih v údolích Anduiny a vybírali si říční nivy; od ostatních hobitů se lišili i tím, že ovládali loďky, rybařili a plavali. Byli to jediní hobiti, kteří se obouvali; tvrdí se, že v blátivém počasí nosili vysoké boty.
Stěhování hobitů
Hobiti po celé věky klidně žili ve svých rodných zemích v severních údolích Anduiny. Postupem let se rozdělili na tři vcelku oddělené skupiny: Plavíny, Chluponohy a Staty. Příslušníci těchto jednotlivých skupin (kmenů) se lišili způsobem života (jak je popsáno výše) a bydlení. Plavíni, nejsevernější ze skupin, žili v lese. Chluponozi měli rádi vrchoviny a hloubili si domy v úbočí kopců. Statové zřejmě žili nejdál na jih a dávali přednost nížinám a břehům řek.
Jako původní vlast hobitů bylo označováno území na západní straně Velké řeky mezi Kosatcovou řekou a Skalbalem - tedy tam, kde kdysi žili Rohirové. Tento předpoklad podporuje směr jejich stěhování: Plavíni překročili Mlžné hory severně od Roklinky, zatímco Statové vystoupali průsmykem Rudorohu. Lze předpokládat, že hobiti neměli v úmyslu původní území opouštět, avšak vzrůstal počet lidí a nedaleký Velký zelený hvozd začínal propadat zlu. Tak začaly dny jejich putování V roce 1050 Třetího věku odešla část Chluponohů na západ do Eriadoru, někteří až k Větrovu. Asi o sto let později se k nim připojili jak Plavíni, tak Statové. Plavínů bylo málo a smísili se s Chluponohy a Staty z Koutce, avšak mnoho Statů se usadilo stranou u Tharbadu a ve Vrchovině.
V roce 1300 museli ti, kteří žili na severu, opět prchat před Angmarem. Někteří Statové odešli na jih a připojili se k příbuzným na Vrchovině, jiní se vrátili do Divočiny, kde žili u Kosatcové řeky - předkové smutně proslulého Sméagola-Gluma -, ale většina hobitů se odstěhovala na západ. Nejranější a nejvýznamější sídliště bylo v Hůrce a zejména ve Špalíčku. Založeno bylo i mnoho dalších přívětivých vesnic, které však byly zřejmě později opuštěny a zapomenuty. V roce 1601 odešla velká skupina hobitů z Hůrky na západ přes řeku Baranduinu, kde se k nim po třiceti letech připojili Statové z Vrchoviny, a nakonec se většina jejich lidu (ale ještě ne všichni) usadila právě tam, v Suze neboli Kraji.
Dějiny hobitů
Zmapovaná a zaznamenaná historie hobitů se začíná až rokem 1601 Třetího slunečního věku, neboť v době, kdy povstali lidé (a hobiti), bylo mnoho válek a velkých činů, v nichž bojovaly o prvenství mocné síly a plemena. V zápase o nadvládu se nevěnovala pozornost onomu drobnému nárůdku, jež se sám raději stranil záležitostí Velkých lidí. I samotní hobité nepovažovali za důležité zaznamenávat svou minulost - láska k učenosti (s výjimkou rodosloví) nebyla mezi nimi vůbec běžná, ale ve starých rodinách se našli i tací, kteří dosud studovali vlastní knihy, a dokonce sbírali zprávy o starých časech a dalekých krajích od elfů, trpaslíků a lidí. Hobití vlastní záznamy začínaly až po osídlení Kraje a jejich nejstarší pověsti téměř nezasahovaly za časy jejich Putování. O svém původním domově nevěděli hobiti za Bilbových časů už vůbec nic...
Hobiti byli od přírody mírumilovní a měli velké štěstí, že našli zemi, jež byla stejně pokojná jako úrodná.
A tak je postihl jen Velký mor v roce 1636, který pohubil všechny eriadorské národy, a pak až v roce 2747 došlo v Kraji k prvnímu ozbrojenému střetnutí. Byl to malý skřetí nájezd, který hobiti velkolepě pojmenovali Bitva na Zeleném poli. Mnohem vážnější byla Dlouhá zima v roce 2578 a dva roky hladu, jež následovaly. Přesto ve srovnání s jinými národy Středozemě dlouho žili v míru. Když je jiné národy viděly, považovaly je za bezvýznamné. Hobiti zase neusilovali o velké bohatství ani moc jiných. Jejich omezenost se prokázala jako jejich síla, protože zatímco větší a mocnější národy okolo nich padaly, hobiti dál tiše žili v Kraji a obdělávali půdu. Městečka a osady byly rozprostřeny po celém Kraji: Hobitín, Bralův Městec, Velká Kopanina, Ovsířov, Žabovřesky a tucet jiných; hobitům se po jejich způsobu dařilo docela dobře.
Až do třicátého století Třetího slunečního věku se nedá mluvit o proslulých hobitech. Do té doby bylo totiž celé plemeno ve velkém světě skoro úplně neznámé. Hobiti ovšem měli své vlastní slavné osobnosti. V příbězích z Kraje byli prvními hobity známými jménem plavínští bratři Marko a Blanko, kteří převedli hobity z Hůrky přes Most kamenných oblouků do Kraje. Tuto zem jim udělili eriadorští Dúnadani, jejichž králi hobiti opláceli formální poslušností. V roce 1979 zmizel ze Severu poslední arnorský král a byl zřízen úřad Vladyky Kraje. Prvním vladykou byl Radda z Blat, z něhož pocházeli všichni vladykové.
Obrem mezi hobity byl Bandobras Bral, který měřil čtyři stopy pět palců a na svém koni statečně vedl svůj lid proti skřetům do Bitvy na Zeleném poli. Tvrdí se, že v boji klackem zabil jejich náčelníka Golfimbula. Pro jeho vzrůst a činy se mu říkalo Bučivoj Bral. Jiný hobit známý svými činy v zemičce Kraji byl Hromželezo Bral, nazývaný Hromželezo II., dvaadvacátý vladyka Kraje, budovatel Velkých Pelouchů ve Velké Kopanině a děd Bandobrase Brala.
Typické pro hobity ovšem je, že snad nejctěnějším hrdinou před Válkou o Prsten byl skromný sedlák Tobold Troubil z Dolan, který ve dvacátém sedmém století jako první pěstoval rostlinu galenas, nazývanou také dýmkové koření. Za tento čin byl slaven a nadšení hobití kuřáci na jeho počest pojmenovali jeden výborný druh tabáku "Starý Toby".
Ve třicátém století Třetího věku se však hobitímu nárůdku dostalo slávy ve velmi reálném smyslu. Do hobitích rukou totiž náhodou padla velká a zlá moc, s níž se zapletl osud všech hobitů.
Prvním hobitem, který získal slávu ve světě, byl Bilbo Pytlík z Hobitína, jehož čaroděj Gandalf a trpasličí král Thorin Pavéza zlákali k vůdčí roli ve výpravě k Ereboru. Toto dobrodružství se líčí v první části "Červené knihy Západní marky". Jsou to vzpomínky, jež Bilbo sám nazval "Cesta tam a zase zpátky", kde jsou pobíjeni zlobři, skřeti, vlci, pavouci a drak. Během onoho dobrodružství vykonal Bilbo Pytlík mnoho činů, jež nedokázali příslušníci silnějších a vzdělanějších plemen, a v hobití povaze se odhalila netušená síla a statečnost.
V tom dobrodružství se vypráví, jak Bilbo Pytlík získal kouzelný prsten, a přestože se to tehdy jevilo málo důležité, tento čin uvedl do nebezpečí všechny obyvatele Středozemě. Bilbo Pytlík, majetný hobit z Kraje, se totiž nevědomky zmocnil dávno ztraceného Jednoho prstenu.
Časem byla totožnost Jednoho prstenu odhalena a prsten přešel k Bilbovu dědici Frodovi Pytlíkovi. Bilbo pak odešel do elfského útočiště Roklinky a tam se věnoval svým literárním zálibám. Kromě svých vzpomínek "Tam a zase zpátky" totiž složil řadu původních básní a sestavil velké učené dílo, třísvazkové "Překlady z elfštiny".
Frodo Pytlík se stal Tím, kdo nese Prsten, v době, kdy se Pán prstenů Sauron chystal k válce s celým světem. V roce 3018 přišel k Frodovi čaroděj Gandalf a vyslal ho na výpravu s Prstenem do Roklinky. Pokud by se celé poslání zdařilo, Jeden prsten by byl zničen a svět zachráněn před Sauronovou nadvládou.
V Roklince se tedy utvořilo Společenstvo Prstenu a Frodovi Pytlíkovi, jenž nesl Prsten, bylo přiděleno osm společníků. Tři ze Společenstva byli také hobiti, jimž byla souzena skoro stejná sláva jako Tomu, kdo nesl Prsten. Jedním z nich byl Frodův osobní sluha Samvěd Křepelka. Samvěd, prostá a věrná duše, nejednou zachránil svého pána i celé poslání a chvíli nesl Prsten sám.
Peregrim Bral, dědic vladyky Kraje, a Smělmír Brandorád, dědic Rádovského pána, byli dalšími hobity ze Společenstva. Během výpravy se Pipin a Smíšek (jak se jim častěji říkalo) stali hosty a "hybateli" entů v lese Fangornu. Smíšek se rovněž stal panošem rohanského krále Théodena a k ohromení všech, spolu se štítonoškou Éowyn, zabil v Bitvě na Pelennorských polích Černokněžného krále Morgulu. Pipin jako člen gondorské stráže bojoval v poslední bitvě před Černou branou a zabil velkého zlobra.
Smíšek a Pipin byli nejurostlejšími hobity v dějinách svého plemene, protože na svých cestách pili entí lektvary, pokrm obrovitých Pastýřů stromů. Tyčili se tedy nad svým lidem a podle lidské míry měli čtyři a půl stopy. Smíšek byl rovněž pozoruhodně učený hobit a sestavil "Rostlinopis Kraje", "Počítání let" a pojednání "Stará slova a jména v Kraji".
Frodo Pytlík, hrdina výpravy s Prstenem, byl také hlavním historikem války, protože sepsal větší část "Červené knihy Západní marky". Historii nazval "Pád Pána prstenů a návrat krále". A přece, ač byl tento skromný a statečný hobit znám jako nejušlechtilejší ze svého národa, Jeden prsten nakonec nezničil on, ale jiný hobit, a to způsobem jak nečekaným, tak neúmyslným.
Byl to Sméagol Glum, jediný hobit, který kdy skutečně propadl zlu. Příběh Sméagola Gluma je nejpodivnější z osudů jeho lidu. Historie Jednoho prstenu totiž vypráví, že býval hobitem statovského původu, který žil v pětadvacátém století Třetího věku poblíž Kosatcových polí. Tam se svým bratrancem Déagolem objevili ztracený Prsten, Sméagol Déagola zavraždil a Prstenu se zmocnil sám. Moc Prstenu mu prodloužila život, ale také ho k nepoznání změnila. Stal se lidožroutem, živil se pokoutnými vraždami, nečistým masem, a temný vliv Prstenu ho nutil vyhýbat se světlu. Žil u setmělých tůní a v hlubokých jeskyních. Kůže mu olysala a byla vlhká, tělo měl vyzáblé. Hlavu měl vychrtlou jako lebku, ale oči se mu zvětšily jako oči ryb žijících hluboko v moři; vypoukly, byly však bledé a špatně viděly. Zuby se mu prodloužily jako skřetí tesáky a hobití nohy se rozplácly a vytvořily se na nich blány. Paže se mu prodloužily, ruce zvětšily a naplnily zlou svíravou silou.
"Červená kniha Západní marky" zaznamenává, že Glum (tak se mu totiž v této podobě říkalo pro ošklivý hrdelní zvuk, který vydával) téměř pět století, až do roku 2941, sídlil ukrytý ve slujích pod Mlžnými horami. Tehdy přišel do Glumovy jeskyně hobit Bilbo Pytlík, nepochybně veden sudbou přesahující jeho chápání, a Jeden prsten vzal. Od Bilba přešel Prsten k Frodovi Pytlíkovi. Glum jej po celých osmdesát let od chvíle, kdy unikl z jeho šátravých rukou, nepřestával hledat. Nakonec narazil na samotného Froda. Frodo Pytlík Gluma málem zkrotil, ale Glumova duše byla naprosto propadlá zlu a stále byl živ zradou. Tak se stalo, že v rozhodujícím okamžiku, kdy na Hoře Osudu moc Prstenu dobrého Froda Pytlíka přemohla, přišel na něho Glum a bojoval s ním na hraně Puklin osudu. Svou zlou silou Prsten vydobyl, ale zřítil se se svou drahocenností pozpátku do ohnivých útrob země.
Spojením nejušlechtilejšího a nejzkaženějšího z nejmenšího a nejnepravděpodobnějšího plemene ve Středozemi byl tedy Jeden prsten zničen. Tak byl svět zachráněn před hrůzou věčné tmy, a přestože je hobitů dnes málo, mnoho století Čtvrtého věku žili ve cti a míru díky zásluhám svých krajanů v onom velkém střetnutí.
O uspořádání Kraje
Kraj se dělil na čtyři čtvrtiny neboli čtvrtky, Severní, Jižní, Východní a Západní; a ty zase dále na četná rodová území, jež stále nesla jména některých vůdčích rodin, ačkoli v čase vyprávění Pána prstenů se tato jména nevyskytovala již pouze v rodových územích. Skoro všichni Bralové žili dosud v Bralsku, ale to neplatilo o mnoha jiných rodinách jako třeba Pytlících nebo Bulících. Vně čtvrtek byly Východní marka - Rádovsko - a Západní marka, připojená ke Kraji roku 1462 k. l.
Kraj vlastně v této době neměl "vládu". Rodiny se víceméně staraly samy o sebe. Pěstovat potravu a jíst ji zabíralo většinu jejich času. V jiných otázkách byli zpravidla velkorysí, ne chamtiví, ale naopak spokojení, umírnění, takže polnosti, statky, dílny a obchůdky zůstávaly po celá pokolení neměnné.
Trvala samozřejmě prastará tradice týkající se Velkého krále z Fornostu čili Severky, jak ji nazývali, jež ležela daleko na sever od Kraje. Ale krále nebylo už téměř tisíc let, ba i trosky královské Severky zarostly trávou. Přesto hobiti dosud o divokých lidech a zlých tvorech (jako jsou skalní obři) říkali, že nikdy neslyšeli o králi. Starodávnému králi totiž připisovali všechny své základní zákony; a obvykle tato zákony dodržovali dobrovolně, protože to byla Pravidla (jak říkali) jak starobylá, tak spravedlivá.
Je pravda, že Bralova rodina už dlouho vynikala; úřad vladyky na ně přešel (od Starorádů) už před několika staletími a hlava Bralů nosila tento titul od té doby stále. Vladyka byl předsedou Krajového sněmu a kapitánem Krajové hotovosti a Zbrojného hobitstva, ale protože hotovost a sněmy se scházely jen v časech krize, a ty již nenastávaly, vladyctví bylo už jen čestnou hodností. Bralové byli posud ve velké vážnosti, protože byli jak četní, tak nesmírně bohatí, a v každé generaci přiváděli na svět silné osobnosti zvláštních zvyků, a dokonce dobrodružných povah. To druhé bylo spíš trpěno (bohatým) než obecně schvalováno. Trval však zvyk mluvit o hlavě rodu jako o Velkém Bralovi, a podle potřeby se k jeho jménu přidávalo pořadí, jako například Hromželezo II.
Jediným skutečným činitelem v Kraji byl tou dobou starosta Velké Kopaniny (neboli Kraje), který byl volen každých sedm let na svobodném trhu na Bílých vrších o radostinách, to je o letním slunovratu. Jako starosta měl téměř jedinou povinnost předsedat na hostinách pořádaných o krajových svátcích, které byly časté. Se starostováním však byly spojeny úřad poštmistra a Prvního krajníka, takže řídil jak poslíčkovskou službu, tak Stráž. To byly jediné dvě služby v Kraji a poslíčkové byli mnohem početnější a zaměstnanější. Zdaleka ne všichni hobiti uměli číst a psát, ale ti, kdo uměli, ustavičně psali všem svým přátelům (a vybraným příbuzným), kteří žili dál než v dosahu odpolední procházky.
Krajníci byl název, který hobiti dali své policii, či tomu, co se jí nejspíše podobalo. Neměli samozřejmě stejnokroj (takové věci byly tehdy zcela neznámé), jen pírko za čepicí; v praxi byli spíš polními hlídači než policisty, častěji honili zaběhlý dobytek než lidi. Na práci "doma" jich bylo v celém Kraji dvanáct, po třech v každé čtvrtce. Značně větší počet, měnící se podle potřeby, byl zaměstnán "obcházením hranic" a starostí, aby nikdo zvenčí, velký nebo malý, nedělal nezdobu.
V době, kdy se schylovalo k výpravě s Prstenem Pomezných, jak se jim říkalo, značně přibylo. Ozývalo se mnoho stížností, že se cizí osoby a tvorové plíží kolem hranic nebo přes ně: první známka, že všechno není docela tak, jak má být a jak také vždycky bývalo, pomineme-li pohádky a staré legendy. Málokdo si všiml toho znamení, a ani Bilbo si ještě neuměl představit, co věstí.
O hobitích norách aneb jak se bydlelo v Kraji
Všichni hobiti původně žili v děrách v zemi, nebo tomu aspoň věřili, a dosud se cítili v takových obydlích nejvíc doma; ale během času museli vzít zavděk i jinými druhy obydlí. V Kraji za Bilbových časů vlastně zpravidla jenom nejbohatší a nejchudší hobiti zachovávali starý zvyk. Nejchudší žili v norách nejprimitivnějšího druhu, opravdových doupatech s jedním nebo taky žádným oknem; zatímco zámožní si dosud stavěli přepychovější obdoby starých nor. Vhodná místa pro takové veliké a rozvětvené tunely (neboli pelouchy, jak je nazývali) se nevyskytovala všude; a v rovinách a v nížinných oblastech začali hobiti, když jich přibývalo, stavět nad zemí. Ano, i v pahorkatých oblastech a ve starších obcích jako Hobitín nebo Bralův Městec nebo v hlavním městě Kraje Velké Kopanině na Bílých vrších bylo dnes mnoho domů ze dřeva, cihel či kamene. Mívali je zvláště rádi mlynáři, kováři, provazníci a koláři a podobní řemeslníci; i když mívali k obývání nory, bývali totiž hobiti odedávna zvyklí stavět kůlny a dílny.
Zvyk stavět selské usedlosti a stodoly údajně vznikl mezi obyvateli Blat dole u Brandyvíny. Hobiti z té oblasti, Východní čtvrtky, byli velicí a těžkopádní a v blátivém počasí nosili trpasličí boty. Ale bylo o nich dobře známo, že jejich krev je převážně statovská.
Je pravděpodobné, že stavitelské umění bylo jako mnohá jiná převzato od Dúnadanů. Ale hobiti se mu mohli naučit i přímo od elfů, učitelů lidského rodu v jeho mládí. Vznešení elfové totiž tehdy ještě neopustili Středozem a přebývali dosud u Šedých přístavů na západě a na jiných místech v dosahu Kraje. Na Věžových kopcích za západními blaty bylo posud vidět elfí věže, jež tam stály od nepaměti. Za měsíčního svitu zářily do daleka. Nejvyšší byla nejdál a stála na zeleném pahorku. Prý z nich bylo vidět Moře, ale žádný hobit se tam nevyšplhal, aby to mohl potvrdit.
Stavitelské umění možná pocházelo od elfů možná od lidí, ale hobiti je používali po svém. Nepotrpěli si na věže. Jejich domy byly obvykle dlouhé, nízké a pohodlné. Nejstarší typ byl ve skutečnosti pouhou stavební napodobeninou pelouchu, krytou senem či slámou, případně drnem, a jeho stěny se poněkud boulily. Toto stadium však patřilo raným dnům Kraje; hobití stavitelství se od té doby změnilo, vylepšilo nápady přejatými od trpaslíků nebo vlastními objevy. Záliba v kulatých oknech, a dokonce i v kulatých dveřích, byla hlavní přežívající zvláštností hobití architektury.
Domy a nory hobitů z Kraje byly často rozsáhlé a obydlené velikými rodinami. (Bilbo a Frodo Pytlíkové byli jako staří mládenci výjimkou, jako jí byli i v mnoha jiných ohledech, kupříkladu ve svém přátelství s elfy.) Někdy, jako v případě Bralů z Velkých Pelouchů nebo Brandorádů z Brandova, žilo mnoho pokolení příbuzných spolu v (poměrném) míru v jedné usedlosti po předcích, kde bylo mnoho chodeb.
O dýmkovém koření
Ještě o jedné věci týkající se hobitů starých dob je třeba se zmínit, o ohromujícím zvyku: nasávali či vdechovali skrze trubice z hlíny nebo ze dřeva kouř hořících listů byliny, kterou nazývali dýmkové koření nebo listí, pravděpodobně jakési odrůdy Nicotiany. Původ tohoto zvláštního zvyku nebo "umění", jak jej raději nazývali hobiti, je zahalen tajemstvím. Vše, co se o jeho původu dalo zjistit, bylo sepsáno Smělmírem Brandorádem (pozdějším rádovským Pánem) ve spisu "Rostlinopis Kraje", z jehož poznámek v úvodu můžeme citovat.
"Toto", píše, "je jediné umění, které můžeme prohlásit za náš vlastní vynález. Neví se, kdy hobiti začali kouřit, všechny legendy a rodové historie to pokládají za samozřejmost; už po dlouhé věky kouřil lid z Kraje různé byliny, některé páchnoucí, jiné vonné. Ale všechny záznamy se shodují, že Tobold Troubil z Dolan v Jižní čtvrtce první vypěstoval pravé dýmkové koření ve svých zahradách za Hromželeza II. kolem roku 1070 krajového letopočtu. Nejlepší domovina dosud pochází z tohoto okresu, především odrůdy dnes známé jako Dolanské listí, Starý Toby a Jižní hvězda.
Jak starý Toby k rostlině přišel, není známo, protože to až do smrti odmítal sdělit. Věděl toho o rostlinách spoustu, ale nebyl žádný cestovatel. Říkalo se, že zamlada často chodíval do Hůrky, ale určitě nikdy nebyl z Kraje dál než tam. Je tedy zcela možné, že se s rostlinou seznámil v Hůrce, kde aspoň nyní dobře prospívá na jižních svazích. Hobiti z Hůrky tvrdí, že oni jsou první, kdo kouřil pravé dýmkové koření. Tvrdí ovšem, že všechno dělali dřív než lidé z Kraje, o nichž mluví jako o "kolonistech", ale v tomto případě je myslím jejich nárok oprávněný. A jisté je, že právě z Hůrky se umění kouřit pravé dýmkové koření rozšířilo v nedávných stoletích mezi trpaslíky a podobné národy, Strážce, čaroděje či poutníky, kteří dosud procházejí tou prastarou křižovatkou cest. Domov a středisko umění lze tedy hledat ve starém hůreckém hostinci "U skákavého poníka", který od nepaměti vlastní rodina Máselníků.
Nicméně pozorování, která jsem učinil na svých vlastních poutích na jih, mne přesvědčila, že koření samo není rodem z naší končiny, ale že postoupilo na sever z dolního toku Anduiny, kam bylo, jak se domnívám, původně přivezeno přes Moře Muži ze Západní říše. V Gondoru roste hojně a je tam bujnější a větší než na severu, kde nikdy neroste planě a prospívá jen na teplých chráněných místech, jako jsou Dolany. Lidé z Gondoru mu říkají sladký galennas a oceňují na něm jen vůni květu. Z této země musel být dopraven na sever po Zelené cestě během dlouhých staletí mezi Elendilovým příchodem a našimi vlastními časy. Ale i Dúnadani z Gondoru nám přiznávají čest, že jako první jej nacpali do dýmky hobiti. Ani čaroděje to nenapadlo dřív než nás. Ačkoli jeden čaroděj, kterého jsem znal, přijal toto umění dávno za své a získal v něm stejnou obratnost jako ve všem, do čeho se kdy pustil."
Podrobnější informace o jménech a některých hobitech
advokátní firma Žrout, Žráč a Hrabal
Firma pověřená dražbou Dna pytle a pozůstalosti po údajně zesnulém Bilbovi Pytlíkovi.
Bělonožka Vilda
Nejtlustší hobit v Západní čtvrtce a starosta Kraje sídlící ve Velké Kopanině. Během Sarumanovy vlády nad Krajem byl uvězněn v jedné z děr v Kopanině. Poté, co byl Kraj vymeten se opět stal starostou, ale brzy předal svůj úřad Frodovi.
Blanko
Jeden z Plavínských bratrů. Spolu se svým bratrem Markem se roku 1601 Třetího věku vydali z Hůrky a po získání povolení od Velkého krále ve Fornostu (byl to Argeleb II.) překročili hnědou řeku Baranduinu s velkým zástupem hobitů. Přešli Most kamenných oblouků, který byl vybudován za dnů moci Severního království, a zabrali a osídlili všechnu zemi mezi řekou a Dalekými vrchy. Tu později pojmenovali Kraj a hobité v ní žili v míru a blahobytu.
Bral Adelard
Hobit z Kraje, který od Bilba dostal na rozloučenou deštník, "aby měl svůj vlastní", ale odnesl si i mnohé další.
Bral Bandobras "Bučivoj"
Vnuk Hromželeza II. a největší hobit v Kraji do časů Peregrina a Smělmíra, kteří jej svou výškou překonali. Měřil čtyři stopy pět palců a byl tak vysoký, že mohl dokonce jezdit na koni. Proslavil se v Bitvě na Zeleném poli, kde se svým oddílem rozprášil skřetí nájezd a sám zabil jejich náčelníka Golfimbula dřevěnou palicí.
Bral Everard
Hobit z Kraje. Na oslavě Bilbových narozenin uprostřed jeho projevu vyzval slečnu Komonici Brandorádovou, vyskočili spolu na stůl se zvonečky v rukou a začali tancovat třasák.
Bral Gerontius Starý
Hobit z Kraje, který se dožil nejvyššího věku mezi hobity - 130ti let. Nakonec byl ale překonán Bilbem Pytlíkem, který se však tohoto věku dožil především díky dlouhému vlastnictví Jednoho prstenu.
Bral Isumbras I.
Hobit z Kraje, 13. vladyka Kraje.
Bral Paladin
Hobit z Kraje; otec Peregrina Brala.
Bral Peregrin "Pipin"
Hobit z Kraje, přítel Froda Pytlíka. Stal se jedním ze Společenstva Prstenu a proslavil se mnoha činy. Spolu se Smělmírem pili entí lektvary, díky kterým se stali nejvyššími hobity v dějinách Kraje. V Gondoru se stal vojákem Citadely a bojoval v poslední bitvě před Černou branou Mordoru, kde zabil velkého zlobra. Po svém návratu do Kraje se stal Vladykou a tento úřad mu zůstal až do doby, kdy spolu se Smíškem odešli dožít do Minas Tirith.
Bralová Beladona
Hobitka z Kraje, jedna ze tří dcer Starého Brala, která si vzala za muže Bunga Pytlíka. Matka Bilba Pytlíka, který po ní zdědil část Bralovské povahy toužící po dobrodružstvích.
Brandorád Hrdomír
Hobit z Kraje, tchán Droga Pytlíka žijící v Brandově. Prý náramně štědře hostil.
Brandorád Rory
Hobit z Kraje. Jediný, který si nebyl jist Bilbovým zmizením při oslavě a věštil, že se Bilbo na stará kolena zase vydal na cesty. Dostal od něj oplátkou za časté pohostinství tucet lahví Staré vinice - silného a dobře vyzrálého červeného vína z Jižní čtvrtky.
Brandorád Saramír
Hobit z Kraje; otec Smělmíra Brandoráda.
Brandorád Smělmír "Smíšek"
Hobit z Kraje; přítel Froda Pytlíka. Stal se jedním ze Společenstva Prstenu a proslavil se mnoha činy. Spolu s Peregrinem pili entí lektvary a stali se tak nejvyššími hobity v dějinách Kraje. Stal se rytířem Rohanu a mečníkem samotného rohanského krále Théodena a bojoval spolu s rohanskými jezdci v Bitvě na polích Pelennoru, kde se nejvíce proslavil. Spolu s rohanskou štítonoškou Éowyn zabil na bitevním poli Černokněžného krále Morgulu - velitele nazgulů. Po vyčištění Kraje se stal Rádovským Pánem a tento titul si podržel až do roku 1484 k.l., kdy podstoupil úřad jiným a spolu s Peregrinem odjel do Rohanu rozloučit se s králem Éomerem a poté dožít do Minas Tirith.
Brandorádová Esmeralda
Hobitka z Kraje; žena Roryho Brandoráda.
Brandorádová Komonice
Hobitka z Kraje. Na oslavě Bilbových narozenin jí vyzval k tanci Everard Bral a společně začali tancovat třasák na jednom ze stolů.
Brandorádová Primula
Hobitka z Kraje; její maminka byla nejmladší dcerou Starého Brala. Vzal si ji Drogo Pytlík a spolu měli jednoho syna - Froda.. První sestřenice Bilba Pytlíka z matčiny strany.
Bulíci
Hobiti z Kraje pozvaní na Bilbovu oslavu narozenin.
Bulík Folko
Hobit z Kraje; přítel Froda Pytlíka. Pomáhal mu spolu s ostatními balit při stěhování z Dna Pytle.
Bulva Cvalimír "Cvali"
Hobit z Kraje; přítel Froda Pytlíka. Pomáhal při jeho stěhování z Dna Pytle do Studánek, kde zůstal i po odchodu družinky so Starého hvozdu. Za svítání napaden Černými jezdci, ale vyvázl bez úhony.
Během Sarumanovy vlády v Kraji stál v čele povstalců a skrýval se v Jezevčinách u Zjizvených Kopců. Nakonec byl darebáky zajat a uvězněn v Zamčených děrách ve Velké Kopanině. Propuštěn den po Bitvě v Povodí spolu s ostatními hobity.
Bulvové
Hobiti z Kraje pozvaní na Bilbovu oslavu narozenin.
Cvalíci
Hobiti z Kraje spříznění s Bilbovým dědečkem Bralem.
Černobejl
Typické jméno rodiny hobitů žijících v Hůrce.
Červík sedlák
Sedlák, který pohostil Froda, Sama a Pipina na jejich cestě z Dna Pytle k Rádohrabskému přívozu.
Měl tři velké psy: Chňapa, Tesáka a Vlka a nejednou načapal mladého Froda, jak mu chodí na houby. Proto na něj neměl Frodo dobré vzpomínky, když se po poli blížili k jeho usedlosti. Tentokrát je však sedlák Červík neseřezal, ale naopak pozval dál, nabídl jim jídlo a dobré pivo a varoval před Černým jezdcem, který se po nich nedávno sháněl. Večer je pak na voze zavezl až k Přívozu, kde se s nimi rozloučil a Froda obdaroval košíkem jeho milovaných hub.
Červíková paní
Manželka sedláka Červíka a paní jeho domu. Pohostila družinku hobitů pozvaných Červíkem a Frodovi poslala košík hub.
Déagol
Stata z údolí Anduiny; přítel Sméagola. Jednoho dne byli společně lovit ryby dole u Kostacových polí a zatímco Sméagol čenichal na břehu, Déagolovi ve člunu zabrala velká ryba. Zabrala tak silně, že se Déagol najednou ocitl pod vodou - tam pustil šňůru, protože měl dojem, že vidí něco třpytivého na dně řečiště; zadržel dech a hrábl po tom. Pak vyplaval a prskal, vlasy měl plné chaluh a ruku plnou bláta; a doplaval ke břehu. A hle, když spláchl bláto, na dlani mu ležel krásný zlatý prsten, a svítil a třpytil se na slunci, až se srdce smálo.
Ale Sméagol ho pozoroval za stromem, a jak se Déagol radoval z prstenu, přiblížil se zezadu k němu. Pak Déagolovi řekl, aby mu prsten dal, protože má dnes narozeniny, Déagol však o tom nechtěl ani slyšet, neboť mu už svůj dárek dal a navíc prsten našel sám a tedy je poprávu jeho. Sméagol ho však chytil za hrdlo a zardousil; nikdo se nikdy nedověděl, co se s Déagolem stalo; byl zavražděn daleko od domova a jeho tělo bylo chytře ukryto. Pouze Sméagol věděl co se odehrálo.
Dobráčkové
Hobiti z Kraje pozvaní na Bilbovu oslavu narozenin.
Doupal
Typické jméno rodiny hobitů žijících v Hůrce.
Dvounožka Taťka
Hobit z Kraje; soused Kmotra Křepelky v Pytlové ulici.
Elfstan Hezounek
Syn Fastreda a Elanor; zakladatel rodu Hezounků, jež sídlil v Podvěží na úpatí Věžových kopců. Strážce Červené knihy Západní marky.
Fastred ze Zeleného Chlumku na Dalekých vrších
Hobit, který se stal manželem Elanor Sličné, dcery páně Samvěda Křepelky. Společně se odstěhovali do Podvěží kde založili rod Hezounků, kteří tam poté po mnoho let žili a střežili Červenou knihu Západní marky.
Glum
Viz. Sméagol.
Harašilová vdova
Hobitka z Kraje; v Hobitíně se starala o starého Kmotra Křepelku.
Hezounkové od Věží
Hejtmani Západní marky sídlící v Podvěží pod Věžovými kopci. Strážci Červené knihy Západní marky; potomci Elfstana Hezounka, syna Fastreda a Elanor Sličné.
hobit
Jméno, které Krajané obvykle používali pro celý svůj druh. Původ slova byl většinou zapomenut. Zdá se však, že to zpočátku bylo jméno, které Plavíni a Statové dávali Chluponohům, a že je to redukovaná podoba slova holbytla.
holbytla
"Stavitel nor", tak zní překlad tohoto slova později změněného na hobit. V této formě se zachovalo v Rohanu.
Holdwine
Jméno, které dostal Smělmír Brandorád v Rohanu a pod kterým tam byl znám.
Hrdonožkové
Hobiti z Kraje pozvaní na Bilbovu oslavu narozenin.
Hrdonožka Odo
Hobit z Kraje; jeden z pozvaných Bilbem na oslavu svých narozenin. Nelíbilo se mu vyslovení svého jména jako Hrdonožky a po celou dobu Bilbova proslovu měl nohy na stole. Po Bilbově zmizení nohy sundal a dupl.
Hrdonožka Sančo
Vnuk Oda Hrdonožky; musel být Frodem vyhozen od Dna Pytle, neboť u jedné spíže započal vykopávky v domnění, že tam najde skrytý Bilbův poklad.
Hromželezo II.
Děd Bandobrase "Bučivoje" Brala; dvaadvacátý Vladyka Kraje, budovatel Velkých Pelouchů.
Chaloupka farmář Tom
Hobit z Povodí; bydlel v Jižní ulici se svou ženou, čtyřmi syny a dcerou Růžou. Všichni byli přáteli Sama Křepelky. Farmář se svými syny byl jeden z prvních, kteří přiběhli na pomoc při bouření Kraje a pomohli Frodovi a jeho přátelům vyčistit Kraj od darebáků a jejich pána Sarumana.
Chaloupka Hlaváč
Nejstarší syn farmáře Toma Chaloupky.
Chaloupka Jiskra
Syn farmáře Chaloupky.
Chaloupka Kvítko
Syn farmáře Chaloupky.
Chaloupka Tom "mladý"
Syn farmáře Chaloupky. Když byl Samvěd spolu se svou ženou Růžou na rok v Gondoru, vykonával za něj dočasně úřad Starosty Kraje.
Chaloupková paní
Manželka farmáře Chaloupky a matka jeho dětí.
Chaloupková Růža
Dcera a nejmladší dítě farmáře Chaloupky. Velká láska Sama Křepelky, kterou si nakonec vzal a po odchodu Froda za Moře s ní bydlel ve Dnu Pytle. Dala mu mnoho dětí a žili spolu šťastně až do její smrti.
Jezevci
Hobiti z Kraje pozvaní na Bilbovu oslavu narozenin.
Kmotr
Viz. Křepelka
Knedlík
Přezdívka, kterou nazval starostu Vildu Bělonožku krajník Jára Kutloušek v rozhovoru se Samem.
Krajané
Všeobecné pojmenování hobitů žijících v Kraji hobity z Hůrky nebo sebou samými.
Krajníci
Viz. O uspořádání Kraje
Křepelka Andy
Hobit z Kraje; strýc Samvěda Křepelky, Kmotrův nejstarší bratr. Míval provaznictví v Obůrce a Samvěd se od něj mnohému z tohoto řemesla naučil.
Křepelka Jindrolím "Jindra"
Bratranec Samvěda Křepelky. Pracoval pro pana Bulíka v Záhoří a chodil na lov do Severní čtvrtky kde, jak sám tvrdil, spatřil na vlastní oči chodící jilm.
Křepelka Kmotr
Starý hobit z Hobitína. Bydlel v Pytlové ulici pod Dnem Pytle a staral se Bilbovi a později Frodovi o tamní zahradu. Toto své umění se naučil od Vrtala Zelenorukého a předal jej svému nejmladšímu synovi Samvědovi.
Kromě zahradničení uměl také skvěle vyprávět a často a rád tak činil v malé hospůdce "U Břečťanu" v ulici U vody, kde měl nejvíce posluchačů.
Na večer, kdy Frodo odcházel pěšky z Dna Pytle, mluvil v Pytlové ulici s Černým jezdcem. Nic mu však neprozradil, a tak jezdec odjel s prázdnou. Dožil se vysokého věku a ke konci o něj pečovala vdova Harašilová.
Křepelka Peckoslav "Pecka"
Viz. Kmotr.
Křepelka Samvěd "Sam"
Syn Peckoslava "Kmotra" Křepelky, kterému pomáhal při údržbě zahrady Dna Pytle. Spolupracoval na "spiknutí" přátel Froda Pytlíka a vyslechl tajný rozhovor Froda s Gandalfem o Jednom prstenu. Při výpravě s Prstenem se stal osobním sluhou Froda a věrně jej doprovázel až nakonec jeho pouti a několikrát zachránil jak svého pána, tak i samotné poslání. Jednu chvíli dokonce nesl Prsten sám a na svazích Orodruiny i tíhou Prstenu vyčerpaného Froda. Po svém návratu do Kraje jej velkou měrou pomohl uvést do půodního stavu díky krabičce semínek, kterou dostal darem od Galadriel, Paní Lothlórienu.
Oženil se s Růžou Chaloupkovou a měli spolu mnoho zdravých a krásných dětí. Sedmkrát se stal starostou Kraje a vypráví se, že poté, co se vzdal úřadu, odešel do Podvěží, kde předal Červenou knihu Západní Marky Hezounkům, aby ji střežili, a poté dál na západ do Šedých přístavů odkud odplul za Moře jako poslední z Těch, kdo nesli Prsteny.
Křepelková Elanor
Nazývána Sličná. Dcera a první dítě Samvěda a Růženy. Stala se dvorní dámou královny Arwen Gondorské. Vzala si za muže Fastreda ze Zeleného Chlumku a odstěhovala se do Podvěží, kde pak po mnoho let sídlili jejich potomci Hezounkové od Věží.
Křovík Honza
Hobit z Kraje. Známý Smělmíra Brandoráda, který držel stráž u Brány během příjezdu čtveřice hobitů do rodné země.
Kšandička Hugo
Hobit z Kraje známý tím, že nevracel knihy vypůjčené od Bilba Pytlíka. Nakonec od něj dostal na památku prázdnou knihovničku.
Kšandičkové z Tvrdolína
Hobiti z Kraje pozvaní na Bilbovu oslavu narozenin. Příbuzní Lobélie Pytlíkové ze Sáčkova.
Kutloušek Jára
Hobit z Hobitína. Známý Samvěda Křepelky, který se stal krajníkem a během Sarumanovy nadvlády nad Krajem byl jeden z těch, kteří by ho rádi svrhli a vrátili staré časy.
Malý lid
Jiný název pro hobity.
Marko
Jeden z Plavínských bratrů. Spolu se svým bratrem Blankem se roku 1601 Třetího věku vydali z Hůrky a po získání povolení od Velkého krále ve Fornostu (byl to Argeleb II.) překročili hnědou řeku Baranduinu s velkým zástupem hobitů. Přešli Most kamenných oblouků, který byl vybudován za dnů moci Severního království, a zabrali a osídlili všechnu zemi mezi řekou a Dalekými vrchy. Tu později pojmenovali Kraj a hobité v ní žili v míru a blahobytu.
Mochnička
Hobit z Hobitína, na kterého vzpomínal Samvěd v Mordoru při odpočinku na pláni Gorgoroth.
Nálezce Prstenu
Viz. Bilbo Pytlík a před ním Glum; dědic Nálezce Prstenu viz. Frodo.
Nouna
Starý hobit z Povodí; jeden z posluchačů Kmotra Křepelky v hospodě "U břečťanu".
Pelíšci
Hobiti z Kraje pozvaní na Bilbovu oslavu narozenin.
Pelíšek Milo
Hobit z Kraje; byl známý tím, že nikdy neodpovídal na dopisy, proto dostal od Bilba na rozloučenou zlatý kalamář.
Perian / Periannath
Elfské pojmenování hobitů v sindarštině. Znamená půlčík.
Pipin
Viz. Bral.
Pískař Ted, mlynář
Mlynář z Povodí a častý návštěvník hospody "U Břečťanu". Podezříval Bilba Pytlíka a po něm i jeho synovce Froda ze způsobu, jakým nabyl svého bohatství.
Po příchodu Lota Pytlíka do Dna Pytle byl jeho mlýn zbourán a na jeho místě postaven nový - větší. Pískař tak přišel o svůj majetek, který patřil již jeho otci, ale i tak byl rád a sloužil novým pánům.
Skácel vzrostlé stromy na cestě z mlýna do Povodí a porazil strom z Oslavové louky.
Pískohrab
Typické jméno rodiny hobitů žijících v Hůrce.
Podhorský
Jméno rodiny žijící ve Špalíčku poblíž Hůrky.
Podhorský
Jméno, které shodou okolností vybral Frodovi čaroděj Gandalf, a které měl používat jako cestovní, aby utajil co nejvíce svoji výpravu před prozrazením a zvýšil tak šance na úspěch. Nakonec tohoto jména použil pouze v Hůrce, kde vyvolal velký zájem u tamních Podhorských ze Špalíčku, kteří ho nakonec přijali jako dávno ztraceného bratránka.
Podlez a Podraz
Dvě tváře Sméagola Gluma jak je viděl a nazval Samvěd Křepelka, který Gluma podezříval od prvního setkání do samého konce. Tyto dvě Glumovy specifické osobnosti spolu neustále zápasily. První (Podlez) byla zkrocená osobnost původního Sméagola, která chtěla pomáhat a snad i odčinit všechno zlé, co kdy Glum spáchal. Byla však stále pronásledována a potlačována druhou (Podrazem) - pravou Glumovou osobností, která plně propadla zlu, zradě a moci Prstenu. Tato osobnost měla jediný cíl - přivést Froda a Sama do záhuby a znovu se zmocnit svého "miláška".
Pomezní
Viz. O uspořádání Kraje.
Ponořil
Typické jméno rodiny hobitů žijících v Hůrce.
Ponravové
Hobiti z Kraje pozvaní na Bilbovu oslavu narozenin. Příbuzní Bilbovy babičky.
půlčík / půlčíci
Pojmenování, které používali pro hobity lidé (Dúnadani) vzhledem k jejich velikosti proti velikosti urostlého muže. Sami hobiti si tak neříkali, neboť jej považovali za poněkud hanlivé.
Pytlík Bilbo
Syn Bunga Pytlíka a Beladony Bralové - zprvu neznámý hobit z Hobitína v Kraji, který se však jednoho dne nechal zlákat dobrodružstvím, vydal se na dalekou cestu a nevědomky se stal hybatelem dějin Středozemě.
Bilbo byl usedlý majetný hobit žijící v jedné luxusní noře jménem Dno Pytle. Nikdy nepomýšlel na jakékoli dobrodružství, neboť taková věc odporovala zásadám a dobrým mravům v Kraji. Jednoho dne se však před jeho dveřmi objevil čaroděj Gandalf, který jej ve svých úradcích vybral za člena družiny trpaslíků na výpravě za ztraceným pokladem. Bilbo sice rezolutně tuto bláznivou nabídku odmítl, jenže druhého dne kde se vzalo tu se vzalo třináct trpaslíků spolu s Gandalfem a bez okolků se k němu pozvali na svačinu. V čele družiny trpaslíků byl sám Thorin Pavéza, trpasličí král bez království.
Všechny podrobnosti o něm i o následující výpravě, které se Bilbo nakonec zúčastnil, líčí část Červené knihy Západní marky pojmenovaná Cesta tam a zase zpátky, kterou napsal sám Bilbo po svém návratu. Pro další běh dějin, a také pro samotné hobity, je podstatné, že Bilbo během výpravy v jedné podzemní sluji kdesi pod Mlžnými horami našel malý zlatý prstýnek, který měl tu krásnou vlastnost, že po nasazení na prst nechal svého majitele zmizet. Jak se ale v průběhu času mohl sám Bilbo přesvědčit, nebyla to jeho jediná schopnost - dokázal totiž svému majiteli také prodlužovat život. To se během let po jeho návratu stalo terčem pomluv a dohadů ze strany ostatních hobitů, kteří nad zachovalým zevnějškem pana Bilba jen kroutili hlavou.
Bilbo zůstal starým mládencem a žil jen se svým synovcem Frodem, kterého učinil adoptivním dědicem své pozůstalosti. Na oslavu svých 111 narozenin uspořádal velikou oslavu s mnoha hosty při které zničehonic zmizel. Byla to součást předem připraveného plánu - Bilbo již delší dobu toužil vydat se znovu na cesty, resp. najít místo, kde by mohl v klidu dožít. Zároveň měl předat svůj prstýnek Frodovi a s ním i Dno Pytle a vše, co bylo jeho součástí. Tak nakonec udělal, odešel z Kraje a nikdy se tam již nevrátil - po dlouhém putování nakonec zamířil k Elrondovi do Roklinky, kde zůstal a věnoval se svým literárním zálibám.
Skládal básně, věnoval se revizi svého deníku nazvaného Cesta tam a zase zpátky i překladatelské činnosti. Nakonec, když byl Temný pán svržen, Království obnoveno a Čtvrtý věk započal, odešel spolu s ostatními, kteří nesli Prsteny do Šedých přístavů a odtamtud odplul přes Moře na Daleký západ. Svým věkem 131 let nakonec překonal rekord Starého Brala, jak si vždy přál.
Pytlík Bláznivý
Oblíbená legendární postava v hobitích rozprávkách původně inspirovaná Bilbovým nečekaným zmizením během oslavy svých narozenin. Podle vyprávění Bláznivý Pytlík mizí za hromů a blesků a zjevuje se s pytli drahokamů a zlata.
Pytlík Bungo
Otec Bilba Pytlíka. Jako příslušník rodiny Pytlíků byl mezi hobity velice vážený, čehož využil k tomu, aby si vzal za manželku Beladonu Bralovou, jejíž rodina sice nedosahovala váženosti Pytlíků, zato byla velice bohatá. Zbudoval pro ni (částečně za její peníze) tu nejluxusnější hobití noru, jaká se dala najít pod Kopcem, za Kopcem i za Vodou. Tam bydlel až do konce svých dnů. Jeho jediný syn jako by mu z oka vypadl co se týče zevnějšku, solidnosti i jednání.
Pytlík Drogo
Slušný a spořádaný hobit z Kraje, o kterém se nikdy příliš nemluvilo, dokud se neutopil. Vzal si za ženu Primuli Brandorádovou, a měli spolu jediné dítě - Froda. Když však byl Frodo ještě malé děcko, byli na návštěvě u tchána v Brandově. Večer si Drogo s Primulí vyjeli při měsíčku na loďce a ta se jakousi nešťastnou náhodou převrhla a oba se v řece utopili.
Pylík Frodo
Syn Droga Pytlíka a Primuli Brandorádové, synovec Bilba Pytlíka. Rodiče mu tragicky zahynuli, když byl ještě malé děcko. Ujali se ho jeho příbuzní z Rádovska a on vyrůstal v Brandově. To mělo vliv na jeho povahu, neboť už jako malý kluk podnikal spolu se svými kamarády nejrůznější výpravy a dobrodružství.
Když vyrostl v mladého hobita přestěhoval se ke svému strýci Bilbovi do Dna Pytle. Ten u něj probudil ještě větší touhu po dobrodružstvích, poznání a cizích krajích, protože spolu podnikali mnoho procházek po Kraji a Frodo vždy pozorně a s úžasem naslouchal Bilbovým vyprávěním. Bilbo si jej oblíbil natolik, že jej adoptoval a učinil jej svým dědicem. Je až pozoruhodné, kolik společného měli tito dva příbuzní. Za pozornost stojí především narozeniny, které slavili oba v jeden den a fakt, že Frodovi mělo být 33, tedy věk dospělosti, právě tehdy, kdy Bilbo slavil magické 111 narozeniny. Na tento den byla uspořádána veliká oslava s mnoha hosty, jídlem a pitím a naplánováno malé překvapení. Během oslavy totiž Bilbo zničehonic zmizel a jen Frodo a Gandalf (jako vždy...) věděli, co za tím vězí.
Po Bilbově odchodu se Frodo stal Pánem Dna Pytle a majitelem kouzeného prstenu. Po důvěrném rozhovoru s Gandalfem se dozvěděl o jeho totožnosti a bylo rozhodnuto, že se musí pokusit donést jej pokud možno v naprosté tajnosti do bezpečí. Ve Středozemi se totiž opět objevilo devět Prstenových přízraků v podobě devíti černých jezdců, kteří pečlivě pátrali po místě a po majiteli Jednoho prstenu.
Jak se vypráví v Červené knize Západní marky, Frodo se vydal spolu se svými přáteli na dlouhou a nebezpečnou cestu do elfského útočiště Roklinky, během které byl pronásledován strašlivými Černými jezdci. Avšak díky pomoci eriadorského hraničáře Aragorna se mu i přes zranění podařilo dostat do Roklinky včas a přinést do bezpečí i Prsten. Tam se na Elrondově Radě rozhodlo o jeho zničení a Frodo byl ustanoven jako Ten, kdo nese Prsten. K němu bylo vybráno osm společníků a společně se vydali jako skupina Devíti pěších na dlouhou pouť na východ přes nástrahy dolů v Morii, líbezný Lothlórien a po proudu řeky Anduiny, směrem k zemi Temného Nepřítele, kde jedině bylo možno Prsten zničit. U jezera Nan Hithoel bylo Společenstvo Prstenu rozbito a Frodo pokračoval dál pouze se svým věrným sluhou Samvědem na východ přes Emyn Muil a Mrtvé močály k Bráně Mordoru. Pod Emyn Muilem je oba dohonil Glum, stvoření, jež dlouho předtím vlastnilo Prsten a nemínilo se ho vzdát. Frodo však Gluma zkrotil, a ten je převedl přes zrádné močály k Černé bráně. Ta se však ukázala neprostupná, a tak nezbylo než poslechnout Gluma a dát se cestou, o které tvrdil, že jí zná a je bezpečná. Plížili se tedy Ithilienem, krajem pod stíny Ephel Dúath, kde se setkali s Faramirem, synem správce Minas Tirith a mladším bratrem Boromira, člena Společenstva prstenu. Faramir je pohostil a vybavil na další cestu, která nyní vedla štrašlivým údolím Imlad Morgul strmě nahoru kolem Města přízraků Minas Morgul. Tam uviděli vycházet velké morgulské vojsko směřující do bitvy v čele se samotným Černokněžným králem. Unikli však jeho pohledu a pokračovali dál k průsmyku Cirith Ungol. Tam je však Glum zradil s vidinou získání Prstenu velké pavoučici Odule, jež střežila tajnou cestu k průsmyku. Tam byl Frodo zasažen jejím jedem a zdálo se, že umřel a jeho poslání selhalo. V tom okamžiku se Samvěd rozhodl vzít tíhu Prstenu na sebe a s lítostí se obrátil vpřed do strašné země Mordor. Frodo však nebyl mrtev, pouze uspán - jeho tělo našli skřeti hlídkující ve věži na vrcholu průsmyku, a vzali jej a zavřeli do nejvyšší komnaty věže. Osud Froda by nebyl růžový, kdyby opět nebylo Samvědovy věrnosti. Ten jej vysvobodil ze skřetího žaláře a ve skřetích hadrech pronikli za hranice říše Nepřítele - Frodo opět jako Ten, kdo nese Prsten. Cesta Mordorem nebyla pro oba vůbec jednoduchá, kromě nepřátel navíc Froda soužila stále narůstající tíha samotného Prstenu a jak se blížili k Hoře Osudu, místu, kde byl Prsten kdysi ukován samotným Sauronem, a kde měl být zničen, Frodo pomalu ale jistě podléhal jeho moci. Když pak konečně stanul nad samotnou Puklinou Osudu, místo zničení Prstenu si jej nasadil a prohlásil jej za svůj.
Vše by zkončilo katastrofou, neboť Sauronovo Oko si uvědomilo strašlivou hrozbu a zoufale volalo nazguly. Ti se otočili a s rychlostí větru se hnali k Hoře Osudu a byli by Prsten získali, kdyby se před Frodem zničehonic neobjevil Glum, který oba hobity neúnavně sledoval až sem. Tam nad Puklinou Osudu se splanila Gandalfova slova, že Glum má být ještě něčím užitečný, neboť ten, hnán touhou po Prstenu, se vrhl na Froda a bojoval s ním jako šelma. Nakonec zvítězil - ukousl Frodovi prst s Prstenem a vítězoslavně jej třímal a jásal. Tehdy se však naplnil jeho osud a on se zřítil i s Prstenem do Puklin Osudu. Prsten byl tedy nakonec přeci jen zničen a s ním i jeho Pán a celá jeho říše.
Hobiti byli v poslední chvíli vyproštěni z apokalypsy orly a v bezvědomí odneseni na Cormallenská pole na břehu Anduiny. Tam je Aragorn svým uměním vyléčil a oni byli oslavováni jako největší hrdinové celé Války o Prsten. Frodo již od té chvíle zůstal bez jednoho prstu a podobal se tím symbolicky Berenovi, který kdysi vydobyl silmaril, ale přišel o ruku a byl nazýván Jednorukým. Po mnoha oslavách a poctách, kterých se jemu a jeho přátelům dostalo v hlavním městě Gondoru, se Frodo vypravil zpět do své rodné země. Tam na něj čekalo ještě jedno nemilé překavapení, ale spolu se svými přáteli si i s touto poslední překážkou poradili.
Zdálo by se, že Frodo teď bude šťastně žít až do smrti, ale jeho osud byl jiný. Jeho zranění, které utržil na Větrově během cesty do Roklinky, se periodicky každým rokem ozývalo v náporech bolesti, stejně tak i žal nad zničeným Prstenem byl čas od času nad jeho síly. Proto se jednoho večera vypravil na svou poslední cestu, na které ho opět doprovázel oddaný Sam a jeho přátelé Pipin a Smíšek. Na Zelených vrších se střetli s průvodem elfů v jejichž čele jeli Elrond a Galadriel, kteří viditelně nesli dva elfí Prsteny. Společně pak jeli do Šedých přístavů, kde se k nim připojil Gandalf s velkým rudým prstenem na prstě. V přístavu již na ně čakala elfí loď, která je převezla za Moře tam, kde se všechny rány zahojí a kde je souzeno žít Těm, kteří nesli Prsteny.
Pytlík Loto "Uhřík"
Synáček Lobelie ze Sáčkova s pískovými vlasy. Po odchodu Froda se nastěhoval do Dna Pytle a nedlouho poté se stal nejbohatším a nejvlivnějším hobitem v Kraji. Patřilo mu mnoho půdy, mlýnů a jiných nemovitostí.
Brzy si začal říkat Šéf z Dna Pytle nebo jen Šéf a ustanovovat nejrůznější nařízení a vyhlášky. Když do Kraje přišel Saruman, nějakou chvíli mu Loto sloužil, ale byl zabit Červivcem, i když na veřejnost se to nedostalo. Když ho dlouho neviděli vycházet, nevěnovali tomu ostatní hobiti pozornost. Ti, co ho nenáviděli a otevřeně se stavěli proti jeho panování mu říkali Uhřík, a dříve či později byli odhaleni, zajati a uvězněni v Zamčených dírách ve Velké Kopanině. Že byl skutečně zabit, vyšlo najevo až po návratu Froda a jeho přátel, když před Dnem Pytle Saruman obvinil z vraždy Grímu Červivce - to ještě netušil, že bude sám jeho další obětí...
Pytlík Oto
Hobit ze Sáčkova, manžel Lobélie Pytlíkové. Byl by dědicem Bilba, kdyby ten neadoptoval Froda a neučinil jej pravoplatným dědicem. Je známo, že Pytlíkové ze Sáčkova si dlouho dělali zálusk na Dno Pytle, a proto když viděli, že se Bilbo jaksi nemá k odchodu na onen svět, velice je to sžíralo. Další ránu oba dostali, když jim Frodo na jejich žádost ukázal Bilbovu závěť. Nakonec mu ani nebylo souzeno spatřit Dno Pytle "zevnitř", neboť zemřel ještě před tím, než jej Frodo nakonec prodal Lobélii. Dožil se 102 let.
Pytlíková Angelika
Angelika byla jedna mladá Pytlíková, která příliš okázale považovala svou tvářičku za neodolatelnou. Na znamení toho jí Bilbo odkázal kulaté vypouklé zrcátko.
Pytlíková Dora
Drogova sestra a nejstarší žijící příbuzná Bilbova a Frodova; bylo jí devětadevadesát let, když Bilbo zmizel, a za půl století dlouhého dopisování jim napsala stohy dobrých rad. Byla na památku obdarována velikým košem na papír.
Pytlíková Lobelie
Bilbova příbuzná ze Sáčkova, která si neustále dělala zálusk na Dno Pytle. První příležitost nastala, když se Bilbo nevracel z cest a byl prohlášen za mrtvého. Dno Pytle šlo do dražby, ale na poslední chvíli se Bilbo odkudsi objevil a z Lobéliných plánů nebylo nic.
Druhá rána přišla po zmizení Bilba, když Lobélie spolu se svým manželem Otou zjistili, že byli v závěti vynecháni. Nakonec se ale Lobélie přeci jen dočkala - získala Dno Pytle téměř zadarmo, když se Frodo rozhodl, pod tíhou okolností, opustit Kraj. Na tuto chvíli musela čekat celých 77 let, proto si s sebou přinesla dlouhý seznam věcí, které při koupi přešli do jejího vlastnictví a pečlivě jej celý prošla, když jí Frodo odevzdával klíče od nory. Je známo, že už předtím při každé návštěvě (kterých naštěstí nebylo moc) si přivlastnila některou z drobností z Bilbovy domácnosti - nejčastěji se jednalo o stříbrné lžičky a proto není divu, že jí Bilbo před svým odchodem odkázal sadu stříbrných lžiček, aby jí tak ještě víc rozčílil.
Nakonec, když do Kraje přišel Saruman a jeho siláci, uvěznili jí v Zamčených děrách za pokus o napadení jejich velitele. Přežila však i toto a když ji stařičkou a hubeňoučkou vyprostili z temné a úzké cely trvala na tom, že vykulhá na vlastnívh nohou. A když se objevila, opírajíc se o Frodovu paži, ale stále třímajíc deštník, čekalo ji takové uvítání a tolik potlesku a pozdravného volání, že byla úplně dojata a odjela v slzách. Ještě nikdy v životě nebyla mezi lidmi oblíbená. Zdrtila ji však zpráva o Lotově vraždě a nechtěla se vrátit do Dna pytle. Dala je zpátky Frodovi a odjela k vlastní rodině, ke Kšandičkům z Tvrdolína.
Když chudinka zemřela - bylo jí konečně přes sto let - byl Frodo velmi překvapen a pohnut; všechno, co zůstalo z jejích a Lotových peněz, nechala jemu, aby to použil ve prospěch hobitů, kteří v těžkých časech ztratili domov. Rodinné nepřátelství tedy skončilo
Pytlíkovi ze Sáčkova
Příbuzní Bilba a Froda, konkrétně Oto, Lobélie a jejich syn Loto. Obě rodiny byli po dlouhé roky znepřátelené, protože Pytlíci ze Sáčkova záviděli Pytlíkům z Hobitína jejich luxusní noru Dno pytle.
Radda y Blat
První vladyka Kraje r. 1979 Třetího věku.
rádovský Pán
Viz. O uspořádání Kraje.
Růža, Růžena
Viz. Chaloupková.
Sam
Viz. Křepelka.
Sméagol
Viz. Dějiny hobitů.
Smíšek
Viz. Brandorád.
Starorádi
Rodina hobitů, která žila v Rádovsku. Původně z nich pocházeli vladykové Kraje, ale později tento úřad přešel na Braly. Počínajíc Gorhendadem Starorádem si změnili jméno na Brandorádi a rozrůstali se dál i po jeho skonu.
Starorád Gorhendad
Před dávnými léty hlava Starorádovské rodiny, jedné z nejstarších na Blatech, ba v celém Kraji. Překročil Řeku, jež původně ohraničovala zemi na východě, vystavěl si (a vyhloubil) Brandov, změnil si jméno na Brandorád a usadil se jako pán malé, vlastní nezávislé země.
starosta Velké Kopaniny / Kraje
Viz. O uspořádání Kraje.
Stránský
Typické jméno rodiny hobitů žijících v Hůrce.
Stránský Vilda
Hobit z Hůrky zabitý při bitce mezi Hůreckými a přivandrovalci z jihu na konci Války o Prsten.
Šéf
Viz. Pytlík Loto.
Troubilové
Hobiti z Jižní čtvrtky Kraje pozvaní na Bilbovu oslavu narozenin a proslulí svými plantážemi Dýmkového koření.
Troubil Tobold "starý Toby"
První hobit v Kraji, který začal v Jižní čtvrtce pěstovat Dýmkové koření. Viz. O dýmkovém koření.
Tunelík
Typické jméno rodiny hobitů žijících v Hůrce.
Uhřík
Viz. Pytlík Loto.
vladyka Kraje
Viz. O uspořádání Kraje.
Zelenoruký Vrtal "starý Vrtal / zahradník Vrtal"
Hobit z Kraje, zahradník Bilba Pytlíka a učitel starého "Kmotra" Pecky Křelky (otce Sama Křepelky).